Jdi na obsah Jdi na menu
 


Elektric boogie

Zahrnuje taneční styly, které se zprvu vyvíjely samostatně. Patří mezi ně The Robots, Popping, Elektric Boogaloo style a další méně významné styly, které dnes k Elektric Boogie řadíme. Svou roli sehrála i pantomima, jejichž některé kreace tanečníci boogie převzali (např. moonwalking – „chůze vzad“, pupet – „loutka“). "Iron Man" (Albert Milton), předvedl v roce 1967 taneční vystoupení v televizní show Jaye Paytona. Předváděl kombinaci prvků Jamese Browna a pantomimy. Tehdy někdo vykřikl: "Man, that's one bad boog-a-loo". Termín "boog-a-loo" byl na světě.

Vystoupením “Iron Mana” byla ovlivněna spousta mladých tanečníků. V Oaklandu se kolem roku 1969 zformovaly taneční skupiny The Black Resurgents a The Black Messengers. Jejich tanec by se dal charakterizovat jako směs robotických pohybů a pantomimy. Elektric Boogie se stává populární, protože tanečníci se mohou lépe seberealizovat, vyjádřit osobitý styl, zařadit prvky, které jim jdou nejlépe. Variace těchto pohybů mají takřka neomezené možnosti a záleží pouze na představivosti tanečníka, co vytvoří za efekt, trik, či pózu, a jak moc bude originální. Existuje velká variabilita provedení jednotlivých prvků v závislosti na pohybově-tanečních předpokladech každého jedince. Rychlost jednotlivých pohybů je možné měnit v synchronizaci s údery v hudbě. Někteří tanečníci dokážou udělat dva až tři pohyby do jednoho beatu. Také můžeme každou taneční sekvenci zakončit freezem – zastavení v konkrétní taneční figuře.

Electric boogie bývá chápána i jako součást breakdancingu.

Komerční oblíbenost electric boogie pravděpodobně odstartoval kolem roku 1974 velmi mladý Michael Jackson, když k hitu „Dancing Machine“ od The Jackson’s Five předváděl pohyby robota.